Zvířata - naši bratři

ukázka z patnácté části

Budu Ti vyprávět dva příběhy. Vyslechl jsem je z úst těch, kteří své nejvěrnější přátele nechali takto popravit. V jednom domě se u stolu mluvilo o tom, že stárnoucího Cara by už bylo potřeba dát usmrtit, a to ještě dnes, protože teď začal ještě ke všemu ztrácet zrak jaká přítěž! Mluvilo se o tom v přítomnosti psa. To by se nikdy nemělo dělat. Zvířata chápou víc, než si myslíme, i když ne slova, ale velmi často jejich smysl.

Když Cara později zavolali, polaskali ho a pozvali na procházku, neobešlo se to v rodině bez slz. Car se ke každému vroucně přitiskl, jako by chtěl říci sbohem, a potom následoval pána. Když se za pánem a psem zavřely dveře domu a oba už ušli kus cesty, vrátil se věrný starý Car ještě jednou zpátky, přišel ke dveřím, natáhl se, olízl kliku dveří domu, který mu byl tak dlouhou dobu domovem, a vydal dlouhý žalostný zvuk. Potom se vrátil na zem, žalostně pohlédl na dveře, na bránu, která mu teď bránila v návratu, která před ním zavírala život. Potom následoval svého pána na smrt. A jeho pán onen muž, který mi to vyprávěl měl odvahu vést svého psa, tuto jemnocitnou duši, klidně dál k rasovi. Nu, vždyť Car už velmi zestárnul a začínal slepnout…

Díval jsem se na toho muže. Copak nikdy nezestárne? Copak není možné, že i on jednou začne pomalu slepnout? I jeho potom… Jisté dámě, které jsem o tom vyprávěl, došla trpělivost a dáma s pobouřením zvolala: „Ale vy se rouháte! Vy porovnáváte člověka se psem!“

Jiný přítel člověka, též milý pes, se také jednou dozvěděl o své smrti. Mluvilo se o tom jako obyčejně při obědě. Po jídle šel od jednoho k druhému, každému olízl ruku, což jinak nebylo jeho zvykem, jako by je chtěl políbit. Tak se se všemi rozloučil. Potom vyběhl do zahrady. Tam už byl vykopán jeho hrob. Odvážně, jak to dokáže jen věrná bytost, skočil do svého vlastního hrobu, lehl si doprostřed, hlavu si položil na natažené přední tlapy a němýma smutnýma očima se díval před sebe. Takto ležel a byl připraven. Žádné vábení ho už nevytáhlo ven – čekal na smrt. Konec přišel. Jeho pán se přiblížil s puškou. Pes se na něj díval klidně a chápavě. A ten, komu patřila jeho věrnost, ho zastřelil. Tento muž mi to sám vyprávěl, celkem střízlivě. Trochu mu to ještě bylo líto. Ale starý pes, který onemocní… Kdyby i jeho syn jednou takhle přemýšlel, až otec zestárne…

Věřím, že dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek.

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ